Ibis lesní

Délka těla tohoto druhu ptáků je až 80 centimetrů. Hmotnost ibise lesního dosahuje jeden a půl kilogramu a rozpětí křídel je 135 centimetrů.

Základem stravy tohoto ptáka jsou ještěrky, hmyz, hlemýždi, červi. Někdy to mohou být mršiny – mrtví drobní obratlovci.

Za zmínku stojí, že ještě v 15. století byl ibis lesní v Evropě běžným, rozšířeným ptákem. Potkat jste ho mohli v Německu, ve Středomoří, Rakousku, Švédsku. Tehdy ale bylo maso ibisových kuřat velmi oblíbenou pochoutkou. Jeho kultivovanost uchvátila panovníky. Proto bylo takové jídlo často uváděno na královském stole.

To bylo také usnadněno skutečností, že bylo velmi výhodné sbírat ptačí mláďata. Ibisové se totiž usadili poblíž lidských obydlí, na střechách starých domů. Proto lidé používali takovou důvěřivost ptáka, aniž by přemýšleli o důsledcích své kulinářské závislosti.

V roce 1528 vydal arcivévoda Ferdinant zakázaný výnos, že obyčejní lidé nemají sbírat mláďata lesních ibisů a jíst je. Dokument samozřejmě nebyl projevem péče o ptáčka. Jeho přijetí bylo diktováno jeho vlastními zájmy, touhou zavést pravidelné dodávky masa ibise na váš stůl.

Taková opatření nevyvolala ochranný účinek a aristokraté většinu lesních ibisů snědli, čímž jim zabránili ve výchově potomků. Již v 17. století byli ibisové lesní považováni za vyhynulé ptáky. A v polovině 19. století objevili vědci několik osad tohoto druhu ptáků v Maroku a Turecku. Pak se podařilo zapomenout na recepty na vaření masa ibise. Arabská populace navíc vůbec nepřemýšlela o tom, že by ptáka snědla. Naopak ibisové lesní byli velmi milováni, respektováni. A důkazem toho je tradice oslav návratu ibisů lesních ze zimování. Navíc byl tomuto druhu ptáků dokonce před hlavní mešitou postaven pomník. A základem pro to byla legenda, že pták přivedl Noeho a jeho rodinu z hory Ararat k Eufratu, kde se usadil po potopě.

Ale radost z nálezu ptačích osad v Turecku a Maroku byla předčasná, protože jejich počet z neznámých důvodů rychle klesal. Určitě to byla změna klimatu, rozvoj mokřadů, zhoršování životního prostředí.

Polovina lesních ibisů vymřela v Turecku v roce 1950. Přeživší ptáci nedali potomky po dvě desetiletí. Ptačí vědci uvádějí, že důvodem by mohlo být ošetření zemědělských polí novými chemikáliemi.

V roce 1973 zůstalo v Turecku pouze 23 párů ibisů lesních. Každý rok tradičně létali na jih a vraceli se na svátek svého setkání v únoru. Každým rokem odlétalo zpět méně a méně jedinců a v roce 1991 se nevrátil vůbec nikdo. A pouze díky skutečnosti, že se tito ptáci v zajetí dobře množí, dokázali vědci obnovit jejich populaci. V pásmu řeky Eufrat dnes žije sto jedinců ibisa lesního.

Pokud jde o Maroko, ptáci se tam nepotulují, takže je snazší je chránit. V roce 2002 objevili vědci v Sýrii malou skupinu ptáků se sedmi zástupci.

Samice ibise lesního snáší tradičně 2-4 vejce o hmotnosti 50 gramů. Oba rodiče je inkubují 25 dní. Mláďata vylétají za 50 dní a jsou připravena k prvnímu letu ve věku dvou měsíců.