Ibis lysý

Kategorie Ptactvo

Pták patří do kategorie velkých ptáků. Svého času byl tento druh ptáků považován za vyhynulý. Ale v naší době se několik ibisů lysých vyskytuje v horských oblastech Jižní Afriky, ve Svazijsku, Lesothu, Jižní Africe. Dozvíme se o vlastnostech ohroženého druhu ptáků, jeho zvycích a rozmnožování.

Geronticus calvus - tak se ptáček nazývá latinsky. Nejraději žije vysoko nad hladinou moře. Ideálním prostředím pro tyto ptáky je pohoří Drakensberg. Jeden a půl až dva kilometry nad mořem jsou považovány za optimální pro tyto poměrně velké ptáky. Dnes se v přírodě vyskytují pouze dva druhy. A plešatý a ibis lesní ohrožený. Druhý druh žije v Sýrii, Turecku, Maroku. Bratři jsou si podobní, nicméně ten lesní má na hlavě malý chuchvalec černého peří, plešatý takové vzdělání nemá. Její velikost je stejná jako u husy domácí. Délka těla ibise lysého je v průměru 80 centimetrů, tělesná hmotnost je 1300 gramů. Peří ptáka je černohnědé, vrhá kovový lesk. Zobák ibise je tenký a dlouhý. Je růžové barvy, mírně prohnutý. Když ptáci přistávají na zelené trávě, jejich peří má stejný odstín. Oba druhy ibisů se živí odpadky a uhynulými zvířaty.

Stejně jako supi má ibis bělohlavý červenou a vrásčitou hlavu. Tímto způsobem se pták jistě dokáže udržet v čistotě. Ale proč má pták, který se živí potravou bohatou na bílkoviny v podobě červů, housenek, hlemýžďů, brouků, malých ještěrek, holou hlavu, ornitologové nedokážou vysvětlit. Naznačují, že se může jednat o atavismus, který ibisové zdědili po svých dávných předcích. Vědci předpokládají, že tento rys ibisů může v budoucnu vymizet, ale vyhlídky na přežití ptačí populace jsou velmi vágní. Ibisové bělohlaví totiž lidskou činností velmi trpí. Kdysi štědrá na jedlé živé tvory se step odedávna proměnila v zemědělská pole. Na nich většina hmyzu po ošetření různými chemikáliemi rychle zmizí. A pojídáním takových zvířat vymírají i ptáci, včetně ibisů lysých. Smrt ptáků může být zároveň bolestná.

Ibisové holohlaví se mohli usadit na břehu moře, ale vybrali si je zahraniční turisté, kteří s sebou přinášejí finance a tím i příležitost pro podnikatele obohatit se. A úkryty pro ibisy bělohlavé na mořském pobřeží jsou zcela nerentabilní. Proto musíme uznat, že ve volné přírodě nemají ibisové bělohlaví prakticky kde bydlet. Sebevědomě se usadili na stránkách Mezinárodní červené knihy.

Klimatické změny pro ptáky v západní Evropě k horšímu, hladová třicetiletá válka zásadně změnila osud tohoto druhu ptáků. Již více než čtyři sta let nežije ibis bělohlavý v Alpách.

Dobrovolníci a horolezci vytvářejí umělé hnízdní budky na podporu populace těchto ptáků. V nich ptáci někdy zařizují své domy.

Mnohem lepší je situace s chovem ibisů bělohlavých v zoologických zahradách. Tam se množí ochotně. Od přírody jsou tyto opeřené monogamní. Mají tendenci vytvářet silná spojenectví na celý život. Pářící se polní samice snáší dvě nebo tři vejce. Inkubují je postupně samice a samec. Mladí ibisové bělohlaví vstávají na křídle ve věku dvou měsíců. Předtím ho starostliví rodiče krmí larvami hmyzu. Ale v přírodních rezervacích se do stravy tohoto druhu ptáků přidávají vejce natvrdo, syrové maso. Kuřata rostou rychleji. Mladí ibisové bělohlaví pohlavně dospívají ve věku 4-5 let. Pokud jsou životní podmínky těchto ptáků příznivé, žijí až 30 let.

Podle hrubých odhadů ornitologů dnes populace ibisů bělohlavých čítá od 7 do 10 tisíc exemplářů.