Jihoamerická harpyje
Ve starověké řečtině slovo „harpazein“, tedy harpyje, znamená „únos“. Kdysi byly harpyje považovány za okřídlené dcery Typhona, věrně střežící vchod do Tartaru. Byly to napůl ženy a napůl ptáci. Byli považováni za krásné, ale zároveň byly jejich hrozné zvyky unášet duše malých dětí, zatímco náhle přilétaly a mizely beze stopy jako vítr. Proč pták zdědil proslulost starověkých krás? Jak vypadá jako harpyje z minulosti?? Co je charakteristické pro způsob života ptáka, jeho rozmnožování? Na tyto otázky odpovíme.
Harpia harpyja je latinský název pro ptáka, který patří do kategorie predátorů. Jihoamerická harpyje je členem rodiny jestřábů, řádu orlů.
Špatná pověst tohoto ptáka znepokojovala i staré indiány. Věděli, že harpyje je schopna rozbít lidskou lebku jediným úderem mocného zobáku. Proto i v dávných dobách získával čest a respekt ten, kdo uměl harpyji zkrotit. Už tehdy mělo peří dravců velkou hodnotu. Sloužily jako základ pro drahé šperky. A indiáni, kteří dokázali překonat harpyji, dostali v každé vesnici odměnu.
V dnešní době už jihoamerické harpyje nikdo neloví. Navzdory tomu však populace majestátních predátorů každým rokem klesá. Tento druh ptáků je uveden v Červené knize. Predátor je dnes pod ochranou člověka. Stabilita jeho počtu však není usnadněna neustálým odlesňováním jižní a střední Ameriky. Právě tento trend negativně ovlivňuje rozmnožování ptactva, jejich jídelníček.
Jihoamerická harpyje má neuvěřitelnou sílu. Jeho rozpětí křídel někdy dosahuje dvou metrů, délka těla se pohybuje od 90 do 110 centimetrů. Ptáci mají výrazný pohlavní dimorfismus: samice jsou větší než samci. Hmotnost samic dosahuje 10 kilogramů, zatímco muži nepřesahují 5 kilogramů.
Predátor má světlou, šedavou hlavu. Zdobí ji černý zobák, ladně zahnutý. Když je jihoamerická harpyje ve stavu vzrušení, peří na její hlavě se zvedne svisle nahoru. Díky tomu vypadá pták děsivěji. V takových chvílích tento druh ptáků zbystří zrak a sluch.
Barva opeření ptáka je heterogenní. Záda jihoamerického dravce jsou šedá, jeho bříško je bílé. Harpyje křídla a ocas pruhované, černobílé. Krk půvabného dravce zdobí tenký černý límec.
Jihoamerická harpyje má velké a silné drápy. Jsou její hlavní zbraní. Délka ptačích drápů někdy dosahuje deseti centimetrů. Není divu, že se těchto ptáků báli i stateční indiáni.
V kombinaci se silnými tlapami umožňují drápy dravce snadno zvednout ze země jak psy, tak mladé srnce. Základem stravy tohoto ptáka jsou však malé opice, nosály, vačice, ary, lenochody a další savci. Tito predátoři jsou jediní, kteří mohou sami porazit stromového dikobraza.
Pokud jde o zvyky tohoto dravce, preferuje osídlení v páru. Jihoamerická harpyje patří do kategorie monogamních ptáků a zůstává si věrná až do konce života. Tito ptáci však neloví v párech, ale sami.
Zástupci druhu se usazují v hnízdech, která jsou postavena ve výšce padesáti metrů. Jejich ptáci jsou postaveni ze silných větví, mechu, listů. V takovém rodinném domě žije párek jihoamerických harpyjí dva, maximálně tři roky. Samice snáší každé dva roky pouze jedno vejce. A to je další důvod, proč jejich populace neustále klesá. Ale starostliví rodiče jsou velmi opatrní při líhnutí svého potomka, jeho krmení, ochraně. A pokud tento pták během období péče o potomstvo slyší nebo vidí přístup člověka, můžete očekávat potíže. Hnízdo hlídá tak horlivě, že sama může zaútočit na člověka, který se náhodou ocitne na jejím území. Takové případy jsou známy. Po útoku harpyje museli zranění lidé zašívat, a to není nejnebezpečnější výsledek setkání s ptákem. Může to být jen smrtelné pro lidi.
Až do věku deseti měsíců se mládě nikdy nevzdaluje od rodičovského hnízda, i když ještě před touto dobou již perfektně létá. Maminka a tatínek ho pravidelně krmí, hlídají, hlídají. Ptáci dosahují puberty až v pěti nebo šesti letech.
Mimochodem, jihoamerická harpyje vydrží bez jídla až dva týdny.