Československý vlčák

Československý vlčák (také Československý vlčák, český vlčák, vlčák, česky. československý vlčák, angl. Československý vlčák) je všestranné plemeno vyvinuté v polovině 20. století v Československu. Výsledkem experimentu, pokusu zjistit, zda je možné křížit psa a vlka, se vlk stal zdravým, samostatným plemenem. Mají výrazně lepší zdravotní stav než jiná čistokrevná plemena, ale jsou mnohem náročnější na výcvik.

Historie plemene

O historii plemene je známo mnohem více než o jiných čistokrevných psech, protože to bylo součástí vědeckého experimentu provedeného v polovině 20. století. V roce 1955 se o možnost křížení vlka a psa začala zajímat vláda Československa.

V té době ještě nebyl vědecky prokázán původ psa z vlka a jako alternativa byla zvažována jiná zvířata: kojoti, šakali a červený vlk.

Českoslovenští vědci věřili, že pokud jsou vlk a pes příbuzní, mohou se snadno křížit a dát plnohodnotné, plodné potomstvo.

Existuje mnoho příkladů, kdy se dva druhy mohou vzájemně křížit, ale jejich potomci budou sterilní. Například mezek (kříženec koně a osla) nebo liger (kříženec lva a tygra).

Aby svou teorii ověřili, rozhodli se zahájit vědecký experiment vedený podplukovníkem Karlem Hartlem. Byli pro něj odchyceni čtyři karpatští vlci (druh vlka běžný v Karpatech).

Jmenovali se Argo, Brita, Lady a Sharik. Na druhou stranu bylo vybráno 48 zástupců Německý ovčák, z nejlepších pracovních linek, včetně legendární linky Z Pohraniční stráže.

Poté byli intenzivně kříženi psi a vlci. Výsledky byly pozitivní, protože ve většině případů bylo potomstvo plodné a mohlo plodit potomstvo. Fertilní byli mezi sebou kříženi v následujících deseti letech a mezi nimi nebyli žádní sterilní.

Tito kříženci dostali zvláštní charakter a vzhled, vypadali spíše jako vlci než psi.

Samotný německý ovčák je však vzhledem k vlku jedním z nejbližších psích plemen. Kromě toho vlci jen zřídka štěkali a byli mnohem hůře cvičitelní než čistokrevní psi.

Začalo se jim říkat československý vlk nebo vlk, wolfund.

V roce 1965 chovný pokus skončil, vláda ČSR byla s výsledky potěšena. Armáda a policie v této zemi hojně využívaly psy pro své účely, zejména německé ovčáky.

Ty byly bohužel často mezi sebou kříženy, což vedlo k rozvoji dědičných chorob a zhoršení pracovních vlastností. Jedním z cílů experimentu bylo otestovat, zda vlčí krev zlepší zdraví plemene a ovlivní chování. Koncem 60. let využívali českoslovenští pohraničníci na hranicích vlčáky, sloužili u policie a armády.

Výsledky experimentu byly natolik působivé, že československého vlčáka začaly chovat soukromé i státní školky.

Snažili se upevnit výsledek a zajistit, aby byli zdraví a empatičtí jako vlci a vycvičitelní jako německý ovčák. Plného úspěchu nebylo možné dosáhnout ani po letech.

Na jednu stranu je český vlk zdravější než většina čistokrevných psů, na druhou stranu je mnohem náročnější na výcvik než oni. Českoslovenští trenéři jim dokázali vycvičit většinu povelů, ale stálo to obrovské úsilí a zůstali mnohem méně vnímaví a ovladatelní než ostatní psi.

V roce 1982 Československá kynologická společnost plemeno plně uznala a udělila mu statut národní.

Až do počátku 90. let byl československý vlčák mimo svou vlast prakticky neznámý, i když někteří byli v komunistických zemích. V roce 1989 se Československo začalo přibližovat evropským zemím a v roce 1993 bylo rozděleno na Českou republiku a Slovensko.

Plemeno získalo na popularitě, když bylo v roce 1998 uznáno Mezinárodní kynologickou federací (ICF). Toto uznání výrazně zvýšilo zájem o plemeno a začalo jej dovážet do dalších zemí.

Přestože československý vlčák pochází z Československa, podle standardů ICF může standard plemene kontrolovat pouze jedna země a přednost byla dána Slovensku.

Vlčáci přišli do Ameriky v roce 2006, United Kennel Club (UKC) plemeno plně uznal, ale AKC plemeno neuznala dodnes.

V roce 2012 jich bylo v zemi asi 70, kteří žili v 16 státech. K lednu 2014 jich bylo nejvíce v Itálii (až 200), v České republice (asi 100) a na Slovensku (asi 50).

Na rozdíl od jiných moderních plemen zůstává většina československých vlčáků pracovními psy, zejména v České republice, na Slovensku a v Itálii. Móda u nich však pomíjí, do služby se volí ovladatelnější a vycvičenější psi.

Je pravděpodobné, že v budoucnu to budou výhradně psi společenský. Navzdory tomu, že popularita plemene roste, vlčí psi zůstávají v jiných zemích poměrně vzácní.

Popis

Československý vlk je téměř totožný s vlkem a je extrémně snadné si ho s ním splést. Stejně jako vlci jsou sexuálně dimorfní. To znamená, že samci a samice se výrazně liší velikostí.

Vlčáky jsou menší velikosti než ostatní kříženci vlka a psa, ale to je způsobeno tím, že v chovu byl použit karpatský vlk, který je sám o sobě malý.

Psi v kohoutku dosahují 65 cm a váží 26 kg, feny 60 cm a váží 20 kg. Toto plemeno by mělo vypadat přirozeně, bez výrazných rysů. Jsou velmi svalnatí a atletičtí, ale tyto vlastnosti se skrývají pod hustou srstí.

Podobnost s vlkem se projevuje ve stavbě hlavy. Je symetrický, ve tvaru tupého klínu. Stop je hladký, téměř neznatelný. Tlama je velmi dlouhá a o 50 % delší než mozkovna, ale není nijak zvlášť široká. Pysky pevné, čelisti silné, nůžkový nebo rovný skus.

Oválný nos, černý. Oči malé, šikmo posazené, jantarové nebo světle hnědé. Uši jsou krátké, trojúhelníkové, vztyčené. Jsou velmi pohybliví a jasně vyjadřují náladu a pocity psa. Psí dojem – divokost a síla.

Stav srsti velmi závisí na ročním období. V zimě je srst hustá a hustá, zejména podsada.

V létě je mnohem kratší a méně hustá. Mělo by pokrývat celé tělo psa, včetně míst, kde ho jiná čistokrevná plemena nemají: v uších, na vnitřní straně stehen, v šourku.

Jeho barva je podobná jako u vlka karpatského, zónová, od žlutošedé po stříbrošedou. Na obličeji je malá maska, na krku a hrudi je srst mírně tmavší. Vzácnější, ale přijatelná barva je tmavě šedá.

Pravidelně se vlčata rodí s alternativními barvami, například černou nebo bez masky na obličeji. Takoví psi nemohou být připuštěni k chovu a výstavě, ale zachovávají si všechny vlastnosti plemene.

Charakter

Postava českého vlka je křížencem psa domácího a divokého vlka. Má mnoho vlastností, které jsou vlastní vlkům a nejsou vlastní psům.

Například první říje nastává v prvním roce života a poté jednou za rok. I když většina psů je v říji dvakrát až třikrát do roka.

Na rozdíl od čistokrevných plemen je chov vlčáků sezónní a štěňata se rodí převážně v zimě. Navíc mají velmi silnou hierarchii a hejnový instinkt, neštěkají, ale vyjí.

Vlka lze naučit štěkat, ale je to pro něj velmi obtížné. A jsou také velmi nezávislí a potřebují mnohem méně lidské kontroly než jiná plemena. Stejně jako vlk je i československý vlčák noční a většina z nich je aktivních v noci.

Tito psi mohou být velmi loajálními členy rodiny, ale díky jejich jedinečné povaze nejsou vhodné pro každého.

Plemeno se vyznačuje silnou náklonností k rodině. Je tak silná, že většinu psů je těžké, ne-li nemožné, předat dalším majitelům. Mají tendenci milovat jednu osobu, i když přijímají další členy rodiny.

Neradi vyjadřují své city a jsou zdrženliví i se svými. Vztahy s dětmi jsou kontroverzní. Většina je s dětmi v pořádku, zvláště pokud s nimi vyrostly. Malé děti je však mohou dráždit, nesnášejí drsné hry.

Mimozemské děti musí být s těmito psy velmi opatrné. Pro děti je nejlepší být starší, od 10 let.

Vzhledem k tomu, že tito psi potřebují speciální přístup a výcvik, budou velmi špatnou volbou pro začínající chovatele psů. Ve skutečnosti je potřebují získat pouze ti, kteří mají zkušenosti s chovem vážných dominantních plemen.

Dávají přednost společnosti rodiny před společností cizích lidí, ke kterým jsou přirozeně podezřívaví. Včasná socializace je pro vlka naprosto nezbytná, jinak se rozvine agresivita vůči cizím lidem.

Ani ti nejklidnější psi nemají nikdy radost z cizích lidí a rozhodně je nepřivítají vřele. Pokud se v rodině objeví nový člen, může trvat roky, než si zvykne, a někteří si nezvyknou nikdy.

Českoslovenští vlčáci jsou velmi teritoriální a empatičtí, což z nich dělá vynikající hlídače, jejichž vzhled dokáže každého vyděsit. Tento úkol však zvládají lépe rotvajleři nebo Cane Corso.

Prožívají všechny formy agrese vůči ostatním psům, včetně teritoriální, sexuální a dominance. Mají tuhou sociální hierarchii, která vyvolává střety, dokud nejsou ustaveni.

Po vybudování hierarchie však vycházejí dobře, zejména s vlastním druhem a tvoří hejno. Abyste se vyhnuli agresi, je nejlepší je chovat se psy opačného pohlaví.

Jsou draví jako vlci. Většina bude pronásledovat a zabíjet jiná zvířata: kočky, veverky, malé psy. Mnozí dokonce vyhrožují těm, se kterými prožili svůj život od narození, a o cizích není co říci.

Československý vlčák je chytrý a dokáže úspěšně splnit jakýkoli úkol. Je však neuvěřitelně obtížné je vycvičit.

Nesnaží se zalíbit majiteli a příkaz provedou, pouze pokud v něm vidí smysl. Aby vlka přinutil něco udělat, musí pochopit, proč to musí udělat.

Navíc je všechno rychle omrzí a odmítají plnit příkazy, ať za to dostanou cokoli. Povely poslouchají selektivně a ještě hůře je provádějí. Neznamená to, že by se vlčí pes nedal vycvičit, ale ani velmi zkušení cvičitelé si s tím občas neporadí.

Vzhledem k tomu, že sociální hierarchie je pro ně nesmírně důležitá, nebudou tito psi na společenském žebříčku poslouchat nikoho, koho považují pod sebe. To znamená, že majitel musí mít v očích psa vždy vyšší postavení.

Při hledání potravy chodí vlci mnoho kilometrů a německý ovčák je schopen neúnavně pracovat celé hodiny. Od jejich hybridu je tedy třeba očekávat vysoký výkon, ale také vysoké nároky na aktivitu. Volchak potřebuje alespoň hodinu námahy denně, a to není klidná procházka.

Je to skvělý společník na běhání nebo cyklistiku, ale pouze v bezpečných oblastech. Bez uvolnění energie se u vlka vyvine destruktivní chování, hyperaktivita, vytí, agrese.

Vzhledem k vysokým požadavkům na zatížení jsou extrémně špatně vhodné pro bydlení v bytě, potřebujete soukromý dům s prostorným dvorem.

Péče

Postačí extrémně jednoduché, pravidelné kartáčování. Československý vlčák je přirozeně velmi čistotný a nemá žádný psí pach. Prolínají a velmi vydatně, zejména sezónně. V tuto dobu je třeba je denně česat.

Zdraví

Jak již bylo řečeno, extrémně zdravé plemeno. Jedním z cílů hybridizace bylo podpořit zdraví a vlčáky žít déle než jiná plemena psů. Jejich délka života se pohybuje od 15 do 18 let.